Kdo jsi?

Člověk, muž, který dostal jméno Petr. Někdy umím být bohužel i zvíře.

Co vidíš, když zavřeš oči?

Tmu.

Řídí/vede tě více řád nebo chaos?

Snažím se držet řád. Pro spoustu spolupracovníků, a taky doma, jsem tím dost nesnesitelnej. Ale děláme toho v Laboratoři mnoho a sedíme na více židlích, a představa, že vše tak nějak lovím z mraků, to by v týmové práci ani nešlo. Jsem bohužel ten typ, kterej si na stole srovnává věci do pečlivých kompozic a vysbírává na něm i ty nejmenší, vlastně okem téměř neviditelný drobky a chlupy od kocoura, a do toho všeho hledá všude pravý úhel. Bez něho nedám ani ránu, i když v práci miluju náhodu. Flek, mázlou skvrnu, šmouhu, kresbu sluncem, prostě maximální náhodu. Nerozumím tomu.

Je pro tebe důležitější se ptát nebo nacházet odpovědi?

Rád si pokládám otázky, ale nalezenými odpověďmi se pak můžeš dostat o kus dál. Jedno bez druhého mě nebaví. Ale jasně, nejdřív musíš položit otázku, a otázky, ty já rád.

Co pro tebe osobně znamená kreativita a bez čeho se neobejde?

Naprostý základ všeho. Snažíme se často vykročit mimo obor grafického designu a bez kreativního myšlení bychom jen tak stáli na místě a mlátili už stokrát vymlácenou slámu.

Kreativitu považuju za úplnej základ veškerýho snažení a růstu, pohybu. Mít touhu a hodně zkoušet, prohrávat, a sem tam i vyhrát. To je kreativita.

Co je tvou největší vášní a jakým způsobem jsi ji v sobě objevil?

Sbírání knih. A postupem času se k nim bohužel přidalo i umění. Nevím, ale pořád mám v sobě takovou tu vibraci, takový to chvění v podbřišku a začnu se vždycky dokonce trochu i potit, když přijdu do antikvariátu. Pořád mám pocit, že mi něco uniká, že je dobré stále hledat, a všichni víme, že jedna informace přináší další a je pak prostě nutné v této smyčce pokračovat dál a dál a dál. Bohužel to tak mám i s uměním. I když ani knihy, a taky už ani umění, nemám kam dávat. Sklady naplněny. Navíc moje nejbližší okolí knihy v zásadě vůbec nezajímají a mají mě za magora. Nevím, kdy to skončí, na druhou stranu nevím, jestli chci aby to skončilo, ale podvědomě vím, že to není dobrý. Že je to úchylka jako kráva, ale nemůžu si pomoct a k psychologovi jít nechci. Skončím asi uprostřed skladiště a nebo rovnou ve cvokhauzu.

Co tě žene vpřed, motivuje, inspiruje, zažehává, nutí se zvednout, být aktivní – tvořit?

Touha vědět, hledat, zkoušet. Jako když otevřeš nějakou knihu a potřebuješ nutně vědět, jak to dopadne, a ideálně si ji přečíst až po tiráž včetně čárovýho kódu. Navíc moc rád věci dotahuju do konce.

Nemám rád něco nedodělaného. Jsem ten typ, který když neodškrtne položku v seznamu a nezažije ten pocit konce, že už víc není možný udělat, je nervózní.

Takže brány cvokhauzu se mi už jistě otevírají dokořán. To je jasný.

Jaká emoce je pro tebe klíčová na počátku tvoření? Je negativní nebo pozitivní?

Určitě pozitivní. Zjistit vše o tématu. Ta výše popsaná touha.

Tvoříš raději sám nebo spolupracuješ?

Jednoznačně v týmu. Pracovat sám, to si už ani nedovedu představit. Tým je v Laboratoři naprostý základ. Často už jde o lidi o generaci nebo dokonce dvě mladší. Takže jiné myšlení, jiný přístup k věcem, jiná muzika, jiný čtení, blogy a spol. Nedovedu si představit, že bych třeba poslouchal jen osmdesátky, i když jsem je měl rád. Nebo, že je někdo celoživotně fanouškem jen jedné kapely. ACDC nebo Olympiku. To je jako kdybys pořád dokola četla jen jednu knihu. Stejně jako se vše vyvíjí, tak samo i muzika. Rád objevuju nové a třeba i nejmladší. Zrovna minulý týden přes našeho Edu raperku Lil ASH v triku Hello Kitty. Najmladšia raperka, ktorů stretněš. Krásný raperský klišé s Gučim i skrrr skrrr v dětským podání. Prostě produkt. Úžasně vyprázdněný. A odpoledne si umím udělat klídek a zasněný pohledy do dálky na našlehané bouřkové mraky u D-Duru.

Kde rád pracuješ? Potřebuješ svůj prostor, stůl, nástěnku…? Nebo ti stačí prostor virtuální?

Kdekoli. Máme už hodně dlouho reálný prostor Laboratoře, ateliér, kancl. Velké stoly a veškeré vybavení, ale všichni se už mnohem radši schází venku, kdekoli. Hospoda, kavárna, po sportu, u nás na chalupě, v kavárně v Kutné Hoře nebo v parku. Na chalupě mám dokonce prostor určený pro práci, který se zove přímo pracovnou, ale tu ted’ okupuje Eda.

Všechno se ale děje vždy v hlavě a zapsat si myšlenku můžeš i během nakládání myčky.

Na druhou stranu je to další postižení. Mozek mi neumí přirozeně vypnout do módu nic nedělej a jen čum do blba.

Kterou fázi tvůrčího procesu máš nejraději?

Jednoznačně začátek práce. Nové téma, noví lidi. Ten pocit, kdy ještě nevíš, do čeho lezeš, a osaháváš si terén.

Který smysl zapojuješ při práci nejvíce?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel a logicky se mi zdálo, že všechny, všechny smysly. Když jsi mi tu otázku položila, tak si myslím, že mě nejvíc ovlivňuje čich. Takový to, jak poprvé čichnete ke svý holce a přesně víte, že to bude vono.

Potřebuješ se věcí dotýkat?

Ano, to taky, hned po očichávání. A bohužel nejen věcí, ale potřebuju se dotýkat i lidí. Což není některým moc příjemné a naprosto to chápu. Rozhodně nerozlišuju holka, kluk. Ale nemůžu si pomoci. Jsem dotýkací typ.

Jaké jsou tvé nejdůležitější pracovní nástroje?

Cokoli. Nevybírám si. Tvrdá tužka, hnusná reklamní propiska, pomalej počítač nebo našlapanej ajfoun.

Každej rok si kupuju papírovej diář, i když ho už vlastně nepoužívám a většinu poznámek a záznamů si píšu do poznámek v mobilu, kterej je vždy nejblíž a poznámky mám pak nasdílené všude. Takže technika je pro mě už dnes naprostej základ, ale diář v tašce najdu vždycky. Dřív jsem si v noci na každý den připravil ručně psaný seznam úkolů, který jsem pak celý den nosil v kapse a průběžně jednotlivé body odškrtával. Jednou za rok jsem ten balík pomačkaných papírů nechal zknihařit. Mám takto sesumírovaných pár roků, ke kterým se můžu kdykoli vracet. Vznikla tak sada autorských knih, a tématem autorských knih, či chcete-li artist book, jsem se dlouho i zabýval. Tyto knihy vystřídal později Moleskine a ten se mě drží dodnes. Poslední dobou si uvědomuju, že takovým deníkem je instagram. Posun techniky, záznamu, každý den nějaký záznam do storýčka. Taková vizuální hra, záznam jako kdysi napsaný na papír a strčený do kapsy. Rozhodně ale většinou ne na téma práce. Storýčka spíš často emo, věci kolem, vjemy, záznamy, dokumenty a vzpomínky.

Jak propojuješ online a offline svět?

Přirozeně a bez rozmyslu. Nástroje používám z obou světů, i když poslední roky jsem určitě víc ve světě onlajnu.

Kdy sáhneš po tužce a po papíru?

Když je potřeba a nebo když mám vybitou baterku mobilu.

Kdybys měl tu možnost, jakou jednu věc bys do našeho světa dokreslil a co bys z něj naopak vygumoval?

Dokreslil bych ještě jedno slunce a vygumoval lidskou blbost. 

Čím je pro tebe chyba?

Otevření další, často nečekané cesty.

Napsal bys vzkaz budoucím generacím na papír nebo do počítače? A proč?

Určitě bych nepsal žádný vzkaz budoucím generacím. To je asi základ. Nemám potřebu nic generacím sdělovat. Snažím se dělat naši práci s vášní a třeba v těch řešeních je i zakódovaný nějaký vzkaz. Nevím. Nemám ani žádné životní krédo nebo co, jako ho má každý herec nebo popový zpěvák z nejposlednějšího muzikálu. Nebezpeční jsou často pro mě ti, kteří mají názor na všechno a rozumí všemu, přitom nerespektují názor druhého. Mám rád diskuzi, ale to se u nás moc nenosí. Máš jinej názor, tak fuck. Vzájemný respekt. Rád diskutuji a uvědomuju si, že na jednu věc existují zástupy názorů. Tento typ diskuze mi dost chybí. Svět se rozpůlil, rozčtvrtil, prostě názorově rozsekal na kusy, a navíc často lidi bývají totálně zakopaný ve svých hlubokých zákopech a nepohnou se ani o píď. Často nemůžeš říct svůj názor, ani nechceš, protože máš obratem protivníka navždy. Nejvíc mě sere pokrytectví. Nebudu přece říkat svůj názor veřejně, protože chci být všemi milován, tak jakože budu taktizovat, pche. Této strategii nerozumím a ani nechci. Prostě dar politika-diplomata opravdu nemám. Úplně mě děsí představa, že budou mít všichni stejnej názor, ten jedinej a hlavně správnej. Cítím pak celkem často na zádech smrdutý dech mnoha hejtrs.

Věříš v sílu papíru? Kdyby měl papír vymizet ze světa, jak/čím bys ho nahradil?

Papír ničím nenahradíš, o tom není třeba dál diskutovat.

Existuje nějaký kus papíru, který má pro tebe výjimečnou hodnotu?

Mám rád mnoho kusů papíru, které považuju za přirozeně vyjímečné. Třeba namletýho ručního papíru v mixéru, ze kterých pak J.H.K. štrikuje knihy. Ty mám doma dvě a sem tam si je vytáhnu, jako bych chtěl v hlavě zrekonstruovat ten rozemletý text. Ale mám rád třeba i kus papíru, na kterým mám sepsanou smlouvu s naším Edou, když mu bylo pět let a chtěl nějaký drahý dárek, tak aby věděl, co ho čeká za práci na zahradě, v kuchyni, v literatuře. Pak třeba kus papíru, který mi poslal Stanislav Kolíbal, když jsem napsal text o jím ilustrovaných knihách, kus papíru s Šárčiným rukopisem, kus papíru, po kterým se prošel náš kocour Fox, zaneřáděný pěkně od bahna. Mám na zdi kus papíru, kterej políbila jedna holka, nebo taky na hromadě kusy papíru ze sociálky se spoustou paragrafů a s úředním razítkem. Nebo kus fotopapíru od Saši Vajd, na který vývojkou napsala bbbbbbbb, kus papíru, který mám v knihovně už několik let a pokreslilo ho samo Slunce, kus papíru formátu A2, který popsal svými ufo vizemi Stano Filko, nebo taky kus papíru, který zůstal na stole po pečecký pošťačce.

Mám vlastně rád všechny možný kusy papíru a možná ted’ víc, protože jsem tolik v tom onlajnu. Můžu říct, že mám rád kusy papíru, protože většina z nich má pro mě dnes výjimečnou hodnotu, hlavně z důvodů, že kusy papíru obecně dost mizí.

Který papír tě v životě nejvíc rozčílil?

Papír proti směru vlákna, bohužel se to děje v tiskárnách celkem často. Už ani tam dokonce neví, co udělá papír proti směru a to už je maso.

Co bys udělal s posledním kusem papíru, který by se ti dostal do rukou?

Snědl ho.

Jak si uchováváš věci, které si chceš pamatovat?

Jsem hroznej věcičkář, takže sbírám a skladuju, jen třeba knihovny mám tři a bohužel dost velké, ale jsem už dost starej na to, abych věděl, že nejvíc je vše důležité ukládat do paměti. Všechny vůně, knihy, zážitky, počasí, momenty, pohledy do nebe i do kanálu světa.

Kdy je nula víc než jedna?

Nikdy.

“Vytvořit nedokonalé něco je lepší než dokonalé nic.” Co ty na to?

Určitě. Nedokonalé něco je fajn. Chyby jsou důležitý.

Máš nějaký zaručený tip na to, jak kreativitu udržet čerstvou?

V Labu se snažíme přistupovat ke každé práci, jakoby by to byla práce úplně první. Snažíme se dívat dovnitř té práce, ne si ji přizpůsobit obrazu svému, tomu, co už umíme a víme, že funguje. Naopak, zapomenout na to a dívat se na téma zadání rovnou pod povrch. Vždy si navíc zadané téma řekne samo o způsob zpracování. Jen je třeba se pořádně dívat a dolovat. Jen tak si myslím, že se můžete udržet svěží a neopakovat se v řešení. Ale svět už je tak domotanej, že naopak někteří tvůrci si najdou jednu machu, jeden fix, jeden způsob řešení a jedou. Vytváří značku-styl-rukopis, který pak každý pozná. Podle mě to musí být hrozná nuda. Nám jde v Labu vždy víc o téma, než o to uplatnit jeden osvědčený rukopis.

Může lidská tvořivost zachránit svět?

Kéžby, moc bych si to přál, ale nevěřím na to. Světu vládne blbost, a ta bohužel vždy zcela bezpečně převálcuje všechnu kreativitu.

Tvořivost je……?

Základ.

Projekt Papíroví lidé vyrostl z naší víry v kreativitu jako jednu z nejmocnějších lidských dovedností, z fascinace různorodostí pohledů na svět a z lásky k papíru, který má i přes svou proměnlivou roli v dnešním digitálním světě stále své pevné místo. Projekt Papíroví lidé přináší rozhovory s lidmi, kteří nás inspirují. Co je žene vpřed, motivuje, inspiruje, zažehává, nutí se zvednout, být aktivní – tvořit? Následujeme je za hranice jejich profesí, do míst, kde se všechny propojují, do lůna lidské kreativity. 

(Volně inspirováno rubrikou Respektu Politika v nás, inspirovanou rubrikou německého deníku Die Zeit. Za inspiraci děkujeme!)

Foto: Filip Šach

Baví vás Papírové lidé?
Nechte se inspirovat i ostatními díly.

Petr Babák + Johanna Nejedlová + Bob Kartous