K velkému skicáku sada třpytivých fixů jako DÁREK!
1991 / učitel / narodil se a žije v Praze
Daniel je učitel aktivista. Absolvent Přírodní školy, která ho naučila, že důležitější než to, zda se z nás stane doktor, vědec nebo rodič na mateřské je to, jestli jsme na svém místě šťastní. A také, že máme možnost ovlivnit dění kolem nás a když se objeví příležitost, je třeba ji využít. S radostí, zvědavostí a především humorem předává tato přesvědčení dál a společně s dětmi (a foťákem) prozkoumává a objevuje nové cesty, kterými se za tímto úkolem vydat. Je členem hnutí Otevřeno, Učitelské platformy a autorem podcastu Hovory z kabinetu.
Daniel Pražák: Twitter / Facebook / Hovory z kabinetu / Otevřeno
Člověk na planetě Zemi, co se s údivem rozhlíží kolem a objevuje stále nové a nové věci. Poslední třetinu života se snažím s tím objevováním pomoct i ostatním.
Tuhle otázku si kladu od dětství a pořád na ní, ani po státnicích z biologie, neznám odpověď. Celkem se mi ale líbí odpověď, že v tu chvíli člověk vidí sebe.
Snažím se žít organizovaně, ale nechávat prostor náhodě a tomu, kam vane vítr. A samozřejmě, ruku na srdce, když se podívám na svůj pracovní stůl, tak ho trochu vystihuje „řízený chaos“.
Někdy platí, že cesta je důležitější než cíl. A dobrá otázka (nebo protiotázka) může otevřít netušené obzory. Takže určitě ptát se.
Volnost, svoboda, prostor. Objevování nových věcí, obzorů, možností.
A tím pádem se kreativita neobejde bez odvahy udělat úkrok stranou (nebo skočit po hlavě do neznáma).
Cestování. A nemusí to být jenom po exotických destinacích po světě, ale i s batohem na zádech českou krajinou. Hodně mnou rezonuje citát Bilba z Pána Prstenů: „Je to nebezpečný podnik, Frodo, vykročit ze dveří. Stoupneš do Cesty, a když nestojíš pevně, nevíš, kam tě to může strhnout.“
Rád se nechávám strhnout.
Radost z toho, že můžu. A vědomí, že když můžu, tak (někdy) musím. Formativním zážitkem pro mě bylo, když jsme se jako studenti postavili proti zrušení dětského domova ze strany tehdejšího hejtmana Ratha. A i díky naší pomoci vše dobře dopadlo. Tenkrát jsem zjistil, že můžu věci ovlivnit.
Radost a zvědavost.
Bez nich si to nedokážu představit. Zrovna teď připravuji úplně nový výukový blok do dějepisu a těším se na to, co společně s dětmi objevíme. Co bude fungovat, co nebude, kam nás to zavede.
Zcela upřímně mě nenapadá nic, co bych označil za svoji tvorbu, co vzniklo bez interakce s někým dalším. Jsem si vědom svých limitů a kdybych se spoléhal jenom na svoje nápady, tak toho moc nedokážu.
Ve spolupráci vznikají ty nejlepší věci.
Hodně mi to změnil covid. Začal jsem víc cíleně oddělovat svůj pracovní a osobní prostor. Uvědomuji si, že potřebuji mít „svoje místo“, i kdyby bylo jakkoliv malé. A tam se dějí ty věci. Je to pracovní stůl ve škole, je to kout doma. Zároveň součástí tvorby něčeho většího je pro mě to, že se jdu projít do přírody, nebo že vyrazím na kolo.
Začátek. Prvotní myšlenky, nápady, hledání směru. To dobrodružství a nadšení.
Pozorování, jak se zneuspořádané bouře a představ pomalu stává tvar.
Snažím se, aby to byl smysl pro humor. Je s ním spojená radost a bezpečí, ve kterém se daří kreativitě a učení.
Prvotní odpověď by byla, že ne. Zároveň bych si nechtěl svůj život představovat bez konkrétních doteků.
Foťák, počítač, tablet. Náhodný papír na stole, na který začnu psát poznámky.
Otázky druhých a jejich zpětná vazba.
V tomhle je skvělé být učitelem. Děti mi o vnímání oddělení offline a online světa přinášejí důležité postřehy a pro mě samotného není uzavřené téma, jak se stírá hranice mezi offline a online. Učím se to, objevuji a občas nacházím.
Když chci napsat něco velmi osobního. I když je to spojené s velkým úsilím, protože nepíšu zrovna čitelně (a v těhle případech chci, aby to čitelné bylo). A pak u to-do listů. Nic nenahradí ten pocit, když člověk s úlevou přeškrtne splněný úkol.
Vygumoval bych strach
(je cesta k Temné Straně). Strach, a jeho zdroje, způsobují spoustu bolesti. Zpátky bych do něj dokreslil blbouna nejapného (Dronte mauricijský). Jeho vyhynutí je smutným a zajímavým příběhem. Určitě jsou i významnější vyhynulé druhy, ale tenhle konkrétní je vtipnou shodou okolností spojen s mým životem.
Příležitostí k učení. Zní to jako klišé, ale bez chyb bychom stáli na místě a neposouvali se.
Asi bych hledal nějaký trvalejší materiál, než jsou oba výše zmíněné. V takto vymezené úloze by to ale byl papír – kvůli tomu osobnímu rozměru.
Záleží v jeho využití. V některých účelech by možná nebylo od věci nahradit ho něčím pevnějším a trvalejším, v jiných se ale tvrdý papír rozhodně nehodí.
Vedle sebe v pracovním stole mám zrovna výtisky novin z počátku ruské agrese na Ukrajině. Mají pro mě hodnotu z pohledu historie a rozhodně mě ten den rozčílily.
Ve své skříňce doma mám ale jiné papíry, které ve mně naopak vyvolají milé vzpomínky, radost, vděčnost a dojetí.
První odpověď musím trochu autocenzurovat, to by se nehodilo… A pravděpodobně bych na něj napsal ten vzkaz budoucím generacím. Svědectví o tom, čím pro nás byl papír.
Začalo mě bavit takové momenty nahrávat na mobil. Natáčím málo videí a tak je pak pro mě jednoduché vyvolat zpátky tu konkrétní vzpomínku, například když jsem stál nad ránem u řeky v pralese s pocitem absolutního štěstí.
Když jde o počet duševních obtíží dětí. Nebo počet případů domácího násilí. Nebo počet vyhořelých učitelů.
Nedokonalé se dá dál zlepšovat. Z ničeho (já vím, teolog či fyzik by nesouhlasili) něco neudělám. Přijde mi, že tohle je i podstata politiky. Hledání nedokonalého kompromisu.
Pobyt v přírodě a soužití s kočkou. A pak neřídit se zaručenými tipy, ale hledat další možnosti.
Doufám, že se ji to podaří. Výzev máme před sebou dost a ještě víc.
Dar.
Foto: Filip Šach
Projekt Papíroví lidé vyrostl z naší víry v kreativitu jako jednu z nejmocnějších lidských dovedností, z fascinace různorodostí pohledů na svět a z lásky k papíru, který má i přes svou proměnlivou roli v dnešním digitálním světě stále své pevné místo. Projekt Papíroví lidé přináší rozhovory s lidmi, kteří nás inspirují. Co je žene vpřed, motivuje, inspiruje, zažehává, nutí se zvednout, být aktivní – tvořit? Následujeme je za hranice jejich profesí, do míst, kde se všechny propojují, do lůna lidské kreativity.
(Volně inspirováno rubrikou Respektu Politika v nás, inspirovanou rubrikou německého deníku Die Zeit. Za inspiraci děkujeme!)
Baví vás Papírové lidé?
Nechte se inspirovat i ostatními díly.
Petr Babák + Johanna Nejedlová + Bob Kartous + Lenka Vacková + Adam Táborský + Jan Lukačevič + Petra Dočekalová + Jan Němec