K nákupu nad 2.000 Kč dostanete Knihoblok jako DÁREK
Johanna Nejedlová
1991 / publicistka / zakladatelka spolku Konsent / žije v Praze
Johanna je aktivistka. Holka, která si díky vlastní zkušenosti uvědomila, kolika předsudky a mýty je obestřeno znásilnění a s jakými stereotypy se ženy potýkají. A rozhodla se proti nim bojovat. S nadhledem, humorem a odvahou. Johanna je pro nás naplněním podstaty kreativity jako dovednosti, která má moc měnit naše životy k lepšímu.
V roce 2016 založila spolek Konsent, který se věnuje prevenci sexuálního násilí – vzdělává a boří mýty. I jako publicistka se Johanna věnuje především tématům xenofobie a ženských práv.
Je držitelkou ocenění Women of Europe 2019, Bitch 50 2020, Forbes 30 pod 30. Sama však cenám přisuzuje váhu především proto, že jí otevírají prostor mluvit. O tom, na čem záleží. O boji za lepší svět pro všechny.
odkazy: Konsent / Instagram / Heroine / A2larm
Kdo jsi?
Johanna. Holka, žena. Jsem optimistka, líný workoholik, jsem feministka, člověk co věří, že lepší svět je možný. Jsem mileniál. Jsem Češka a Evropanka.
Co vidíš, když zavřeš oči?
Černo. A pak si občas začnu něco představovat.
Řídí/vede tě více řád, nebo chaos?
To je otázka, kterou si sama kladu. Přirozenější je mi asi chaos, ale musím se mu pořád snažit dávat řád, jinak bych se ztratila. Řád mi dává klid. Občas mám ve věcech zmatek, pak se postupně začne všechno hroutit a přestane to dávat smysl. V tu chvíli se musím zastavit a připomenout si, že je to tím, že jsem opustila své rutiny.
Je pro tebe důležitější se ptát, nebo nacházet odpovědi?
Určitě ptát se.
Otázky mne napadají pořád, i ve chvíli, kdy se dostanu k odpovědi, se ptám dál.
Co pro tebe osobně znamená kreativita a bez čeho se neobejde?
Hledání nových nápadů a cest. V Konsentu na ní stavíme, každý den hledáme nové způsoby, jak komunikovat naše téma a předávat naše hodnoty. Je k tomu potřeba nadhled, trocha humoru, odvaha a to, aby nás to bavilo. Neumím si představit, že bych mohla být kreativní v něčem, co mě nezajímá a netěší mne na tom pracovat.
Co je tvou největší vášní a jakým způsobem jsi ji v sobě objevila?
Neumím vybrat tu největší vášeň. Ale hrozně ráda běhám a už vůbec netuším, kdy a jak jsem s tím začala. Pak taky miluju vaření. Jako malá jsem vždycky tvrdila, že nikdy nebudu vařit. Odmítala jsem se to učit od matky, měla jsem takový dětský vzdor proti všemu, co jsem považovala za ženské. Pak se to změnilo a zjistila jsem, že je skvělé ze základních surovin za chvíli vytvořit něco, co lidi potěší a chutná jim to.
V mé práci výsledky nevidíme hned, trvá to. Takže si to vynahrazuji v kuchyni.
Co tě žene vpřed, motivuje, inspiruje, zažehává, nutí se zvednout, být aktivní – tvořit?
Smysl.
Potřebuju vědět, že to, co dělám, k něčemu je a bude. A bude to asi znít pateticky, ale jsem přesvědčená, že největší hřích je, když člověk nevyužívá svůj potenciál k tomu, aby bylo na světě lidem líp. Taky jsem hodně soutěživá. Soutěžím i sama se sebou a když už si něco doopravdy usmyslím a začnu s tím naplno, nemůžu se na to vykašlat, to bych prohrála sama se sebou. Poslední dobou jsem se naučila konečně vidět i malé úspěchy. Baví mne také dělat nové věci a učit se. Mám takový syndrom Pipi Dlouhé Punčochy. To jsem ještě nedělala, to mi určitě půjde, říkám si často.
Jaká emoce je pro tebe klíčová na počátku tvoření? Je negativní nebo pozitivní?
Na začátku je možná ta negativní. Vidím, že něco nefunguje. Ale hned to otáčím do pozitivní emoce a snažím se přijít na to, co udělat, aby to fungovalo líp. Jako společnost musíme podle mě v případě, že poukazujeme na problém, nutně začít přinášet i řešení. Jinak se zblázníme, nemůžeme žít donekonečna v záplavě negativních zpráv.
Pracuješ raději sama, nebo spolupracuješ?
Nikdy jsem nebyla sólový hráč. Nejlíp se mi pracuje alespoň ve dvou, když můžu své nápady konfrontovat s představami druhých, můžeme je pak společně rozvíjet a doplňovat. Klidně se občas i pohádám. V Konsentu máme skvělý tým, každý je jiný a vzájemně se doplňujeme. Občas jsem taky trochu hnidopich a hledám mezery v tom, s čím přišel někdo druhý. Díky tomu ale můžeme vychytat většinu much.
Kde ráda pracuješ? Potřebuješ svůj prostor, stůl, nástěnku…? Nebo ti stačí prostor virtuální?
Můžu pracovat téměř kdekoliv, stačí mi počítač a sluchátka. Ani před pandemií jsem nechodila do kanceláře úplně každý den, ale nevyhovuje mi stoprocentně home office. Potřebuji kolem sebe lidi. Takže jsem dřív třeba ráno vstala a šla do kavárny na Letné, kde jsem si mohla aspoň chvíli popovídat s někým ze známých. Pak jsem si sedla sama, nasadila jsem si sluchátka, aby mne už nic nerušilo, a třeba hodinu nebo dvě pracovala z kavárny. Teprve pak jsem se přesunula domů. Teď v pandemii je to těžší a řídíme se tím, že v naší kanceláři může být jen jeden člověk. Pro mně pak nemá smysl do ní chodit a vše řeším online. Občas mám s někým z kolegů zapnutý zoom, i když zrovna nepracujeme na něčem přímo společně. Potřebuju mít možnost občas něco probrat nebo mít jen obyčejný nepracovní kuchyňkový talk.
Kterou fázi tvůrčího procesu máš nejraději?
Nejradši mám proces vymýšlení a rozvíjení nového nápadu.
A pak mám samozřejmě ráda tu část, kdy nám okolí říká, že se nám něco povedlo :-)
Který smysl zapojuješ při práci nejvíce?
Nejspíš zrak. Čtu, píšu.
Potřebuješ se věcí dotýkat?
Věcí ano. Ale jsem hrozně nekontaktní člověk. Nemám ráda, když na mne lidi sahají a nepotřebuju sahat na ně, pokud si nejsme hodně blízcí. Ale po roce v pandemické izolaci se to dost mění. Když už se s někým konečně vidím osobně, musím se vždycky zeptat, jestli si můžu sáhnout, když se konečně vidíme v 3D.
Jaké jsou tvé nejdůležitější pracovní nástroje?
Počítač a telefon. A potřebuju ten svůj, nesnáším být na nějakém cizím, v němž se nenachází můj chaos ve složkách. Pak tužka a papír. Při práci si různě něco čárám, píši si poznámky. Ještě před rokem jsem hodně cestovala. Po Evropě, ale i po republice. Takže k tomu patřila i moje cestovní taška a čtečka knížek. Dřív jsem s sebou vždycky tahala tři čtyři knížky, z nichž jsem nakonec otevřela pořádně jednu, pak jsem se naučila používat čtečku, která je lehká a nezabere tolik místa.
Jak propojuješ online a offline svět?
Přijde mi, že online je prostě jen prodlouženou částí toho offlinového, vlastně ty světy nevidím oddělené. V Konsentu jsme teď téměř všechny aktivity přesunuli do onlinu, má to spoustu negativ, ale najdou se i pozitiva. Například můžeme naše lekce prevence sexuálního násilí pořádat pro školy ve všech koutech republiky a naši lektoři přitom ani nemusí být v Česku.
Kdy sáhneš po tužce a po papíru?
Naučila jsem se hodně věcí raději zaznamenávat online, jelikož se mi pak stávalo, že mi někde chyběl zápisník, ve kterém jsem měla něco, co jsem zrovna nutně potřebovala. Výpisky ze čtení si ale vždycky píšu ručně a deník se taky musí psát ručně, to si vůbec neumím představit někde na cloudu. A třeba poznámky z telefonního hovoru si vždycky někam načárám rukou.
Kdybys měla tu možnost, jakou jednu věc bys do našeho světa dokreslila a co bys z něj naopak vygumovala?
Asi by se hodilo říct něco hodně vznešeného, ale já bych chtěla dokreslit Česku moře. To mi chybí. Navíc když člověk hledí na tu obrovskou masu vody, vlny, příliv a odliv, možná si uvědomí, že se nemůže brát tak vážně, jelikož v porovnání s mořem je titěrný.
Vygumovala bych všechny stereotypy, žilo by se nám svobodněji.
Čím je pro tebe chyba?
Prostor pro to zkusit ji napravit.
Napsala bys vzkaz budoucím generacím na papír, nebo do počítače? A proč?
Na papír.
Počítač je pro každodennost, na vážnější a vznešenější věci je potřeba papír. Miluju třeba dopisy, pohledy a přání, co jsou ručně psaná. V tom vzkazu by ale asi musela být omluva za to, jak jsme jim zhuntovali tuhle planetu.
Věříš v sílu papíru? Kdyby měl papír vymizet ze světa, jak/čím bys ho nahradila?
Syntetickým papírem?
Existuje nějaký kus papíru, který má pro tebe výjimečnou hodnotu?
Fotografie.
Který papír tě v životě nejvíc rozčílil?
Nesnáším složenky, ale i ty už chodí digitálně. A vyplňování složenek. To už se naštěstí nedělá, ale dřív jsem vždycky tři vyplnila blbě, než se mi povedlo vyplnit jednu správně. Nesnáším je.
Co bys udělala s posledním kusem papíru, který by se ti dostal do rukou?
Na ten bych musela napsat nějaký vzkaz těm, které mám nejradši.
Jak si uchováváš věci, které si chceš pamatovat?
Mám takovou polepenou papírovou krabici asi od bot, ve který jsem jako dítě dostala dárek od matky. Do ní si dávám věci, co se pojí s nějakými vzpomínkami.
A když si chci třeba zapamatovat nějakou báseň, tak si ji párkrát ručně opíšu.
Kdy je nula víc než jedna?
Nula od nuly pojde.
“Vytvořit nedokonalé něco je lepší než dokonalé nic.” Co ty na to?
Nejvíc. Nejsem perfekcionistka.
Máš nějaký zaručený tip na to, jak kreativitu udržet čerstvou?
Nejsem člověk, co by mohl dělat pořád to samé dokola. Ke každé věci přistupuji jinak, protože se každý den něco nového učím. A jak už jsem říkala, pomáhá mi nebýt na to sama a mít parťáky.
Může lidská tvořivost zachránit svět?
Musí.
Tvořivost je……?
lidem vlastní.
Tipy na čtení od Johanny:
Děvčata první republiky – Jana Poncarová, Dita Pepe
Praskliny – Klára Vlasáková
Geniální přítelkyně – Elena Ferrante
Projekt Papíroví lidé vyrostl z naší víry v kreativitu jako jednu z nejmocnějších lidských dovedností, z fascinace různorodostí pohledů na svět a z lásky k papíru, který má i přes svou proměnlivou roli v dnešním digitálním světě stále své pevné místo. Projekt Papíroví lidé přináší rozhovory s lidmi, kteří nás inspirují. Co je žene vpřed, motivuje, inspiruje, zažehává, nutí se zvednout, být aktivní – tvořit? Následujeme je za hranice jejich profesí, do míst, kde se všechny propojují, do lůna lidské kreativity.
(Volně inspirováno rubrikou Respektu Politika v nás, inspirovanou rubrikou německého deníku Die Zeit. Za inspiraci děkujeme!)
Foto: Filip Šach
Baví vás Papírové lidé?
Nechte se inspirovat i ostatními díly.