K velkému skicáku sada třpytivých fixů jako DÁREK!
K velkému skicáku sada třpytivých fixů jako DÁREK!
Vždy jsem milovala příběhy a filmy vycházející z deníkových záznamů. Ta aktuálnost, niternost a dobrodružnost „všedního dne“ mě od dětství přitahovala.
Cestování je vysoce osobní záležitost. Z hotelu či stanu si uděláte domov, v kufru si vezete nejoblíbenější oblečení. Sbíráte fotky do fotoalba, které odráží vaši osobnost, a v restauracích zjišťujete, co je vaším nejoblíbenějším jídlem na planetě. Zkrátka, váš výlet nikdy nebude stejný jako výlet někoho jiného, i když pojedete na totožné místo. A proto stojí za to psát cestovatelské deníky.
Adéla
Jak na to, nám napsala Adéla Elbel. Stand-up komička, moderátorka a textařka se letos vydala do Santiaga de Compostela a poslala nám své poznatky, co se jí při psaní cestovatelského deníku vyplatilo. Děkujeme Adéle za sdílení a inspiraci.
O psaní deníku
Deník jsem se pokoušela začít psát několikrát, ale nikdy jsem nevydržela déle než pár dní. Je to na mě příliš systematické a vyžaduje to disciplínu a řád, které ve svém neorganizovaném životě stále hledám. Co se mi ale daří, je psát si deníky z cest. Tam bývám disciplinovanější a také na mě působí méně vlivů než v normálním provozu.
Navíc mám na svých cestách větší pocit, že opravdu žiju, a ne že jen přebíhám z jedné povinnosti do druhé.
Santiago de Compostela
Posledních pár let chodím každoročně na svatojakubskou pouť. Pěší cesty mi dávají smysl a dovolují hlavě nejen v klidu poznávat, ale i přemýšlet. No a myšlenky, které mě cestou napadají, si pak zapisuju. Jak to funguje? Příkladem budiž moje poslední cesta do Santiaga de Compostela.
Cesta trvala jedenáct dní a protože z ní plánujeme s partnerem napsat knihu, věděla jsem, že si musím dát na zápiscích obzvlášť záležet. Vlastně je fajn udělat si zápisky už před cestou. Aby si člověk uvědomil, v jakém psychickém rozpoložení je, a co aktuálně prožívá.
Duchovní cesta
Svatojakubská pouť je cesta nejen turistická, ale i duchovní, takže při ní člověk řeší svá velká osobní témata. Proto je dobré mít po ruce neustále telefon, kam si můžete nahrávat myšlenky a nápady, které se vám cestou honí hlavou. Témata přichází sama. Při chůzi se mozek okysličuje a pracuje na plné obrátky, takže ho napadá spousta věcí. Proto je lepší si věci cestou jen nastínit do hlasové zprávy, abyste se nezdržovali zastavováním a psaním poznámek do deníku někde v mokrém mechu nebo na pařezu.
Důležité je najít si potom čas hlasové zprávy zpracovat do psané formy. Člověk si u toho uvědomí další konsekvence a věc si tak zpracuje podruhé. Samozřejmě by bylo ideální mít večer hodinku času a v klidu si poznámky promyslet a naformulovat. Na to ale většinou nezbývá čas nebo chuť, protože člověk bývá hodně unavený. Občas jsem tedy raději vstala druhý den dřív a poznámky si zapsala ráno. Tahle pravidelnost je důležitá, protože síla deníků tkví v detailech, na které člověk po čase zapomene.
Myšlenky zapsané v deníku jsou potom odrazovým můstkem k propracovávání témat a uvědomění si, v jakém stádiu života člověk je. Je to vlastně formulace aktuální životní cesty.
Obraz duše
Občas si otevřu své deníky z cest před lety a jsem překvapená, nad čím a jak jsem přemýšlela. Ten obraz duše tehdejší verze mě je pro mě tak zajímavý, že vždy zatoužím psát víc, abych se měla časem nad čím podivovat.
Vidíte, zase mě to začalo lákat. Pokusit se znovu psát si deník i z běžného života. Tak jo, pokusím se o to. Pokusím se psát si minimálně bodově, co jsem zažila, co mě překvapilo, potěšilo nebo rozesmutnilo. A doufám, že to bude tentokrát na déle než jen pár dní.
→
