Kdo jsi?

Jsem, kdo jsem. Jsem vědomí, což je stav, v němž dokážu reflektovat sebe sama a skrze vědomí interpretovat bytí, souhrn vnitřního a vnějšího světa. Jsem radost a úzkost rezultující z vědomí, z jedinečného bytí a jeho potence.

Někdy supernova, někdy malé zvířátko, jepice hledající skulinu k útěku.

Co vidíš, když zavřeš oči?

V prvních okamžicích vnímám nejistotu z uzavření jednoho ze smyslů upokojujících naši potřebu vnímání. V dalším sledu vnímám výhodu nenechat se poutat tímto smyslem k okamžitým optickým počitkům okolí a představit si jednodušeji cokoliv, co nemohu vidět teď a tady. Variace na téma radost a úzkost. Pár sentimentálních návratů k tomu, co vytváří tekutou historii mého bytí. Sahám do kapes dlouho nepraných kalhot, kde mezi žmolky tkaniny a zbytky papírových vizitek bezpečně nahmatám korálek dávného léta.

Řídí/vede tě více řád nebo chaos?

Entropie. Řád a chaos se v ní prolíná, obě složky mají navrch dle okolností. Ještě jinak: V době vysoké proměnlivosti dává přirozeně a vědomě ustavený řád možnost pouštět se do dobrodružství v dimenzi chaosu bez úzkosti z neurčitých překvapení. A vice versa, neurčitá překvapení lze zvládnout tím, že jim dáme určitý řád.

Vede mě schopnost zvládnout neřád. Vcelku neřízeně. Řád je důležitý z toho důvodu, abychom ho jednou mohli spálit. A ráno po požáru znovu postavit.

Je pro tebe důležitější se ptát, nebo nacházet odpovědi?

Kauzalita je v otázce samé. Nemohu nacházet odpovědi, pokud si před tím nekladu otázky. Sokrates. Nicméně na některé otázky nelze nalézt u(s)pokojující odpovědi. Lépe řečeno, toužíme často po jasných soudech, byť odpovědí může být jen další otázka, nebo dokonce mnoho otázek. V proměnlivosti entropie je to standardní stav, mám ale dojem, že některým lidem navozuje nepříjemné závratě a touhu po pevných bodech ve vesmíru, třeba už dávno minulém. Zoufalství znamená upínat se k odpovědím na mrtvé otázky.

Co pro tebe osobně znamená kreativita a bez čeho se neobejde?

Svobodu myšlení a prožívání, z jejichž vzájemné interakce vznikají vtipy, večírkové nápady, na které si málokdo vzpomene, ale i hypotézy vedoucí k převratným objevům. Schopnost podívat se na vnitřní či vnější svět z pozice mimo stávající bytí.

Schopnost provokovat sebe sama k přetékání sklenic, jejichž okraj je pomyslným limitem slasti.

Co je tvou největší vášní a jakým způsobem jsi ji v sobě objevil?

Pochopit bytí a uskutečnit se v něm. Jistě, dosavadní odpovědi, včetně této, zní jako klišé z filozofické prvouky, nicméně stačí dosadit proměnné: Umět poznat, kdo jsem, zejména prostřednictvím vstupu do pomyslného zákulisí, osvobozuje vášně, které mohou být skryty nebo směřovány zcela falešně. Konvencemi, jinými lidmi, situacemi. Mohu mít hlubokou vnitřní vášeň pro umění, ale pokud mi společnost, významní druzí a životní situace říkají, že se mám věnovat pragmatickým záležitostem, naplňovat cizí představy nebo reagovat na okamžitost, mohu se vášně vzdát. Z toho vzniká často nenahraditelná škoda na vlastním bytí. Zároveň se ale tato vášeň může ve své intencionalitě, zaměřenosti, proměňovat, což jsme schopni vnímat jedině tehdy, pokud si důvěrně tykáme a jsme ochotni si říkat “vole”.

Jinak mám rád aha momenty, pot a neplánované radosti.

Co tě žene vpřed, motivuje, inspiruje, zažehává, nutí se zvednout, být aktivní – tvořit?

Elan vital. Životní energie.

Občas se nutně musíte spálit, když přikládáte. Je to ale vždy mnohem prospěšnější než na ni vytrvale čůrat. Života schopnost. Mezinárodní den “elan vital” myslím doposud zaveden nebyl, zavedl bych ho. Na konci každého dne je to právě tato energie, která nenechává ukončit historii. Fascinují mě lidé, jejichž elan vital překračuje hranice primitivního přežití nebo snahy podřídit vlastnímu přežití životy ostatních. Mnohdy nejsou vidět. Učitelé, zdravotníci, sociální pracovníci a umělci, kteří tolikrát překročili své já, kolikrát ho narcistní pitomci zveličili.

Jaká emoce je pro tebe klíčová na počátku tvoření? Je negativní nebo pozitivní?

Obojí! Nápad na kampaň proti dezinformacím nepochybně vychází z obavy a potřeby bránit se, naopak poezie o vášni…

Tvoříš raději sám, nebo spolupracuješ?

Vlastní texty píšu raději sám, rád je dám někomu přečíst v procesu tvorby. Pak obvykle bojuju s tím, že mi do toho chce někdo krafat a musím překonat takovou tu egoistickou chvilku, abych pochopil, že je to vlastně k dobru věci. Tedy pokud je v tom něco podnětného. Kreaci typu vrstevnaté kampaně je lepší vést participativně. Naučil jsem se postupně více poslouchat a snažit se přispět, nikoliv se podvědomě snažit prosazovat. Daří se to proto, že pečlivě zvažuju, s kým spolupracovat. S každým to neumím a ani nechci.

Kde rád pracuješ? Potřebuješ svůj prostor, stůl, nástěnku…? Nebo ti stačí prostor virtuální?

Jsem dost abstraktní a s různými pomůckami typu flipchart nebo nástěnka si více méně překážíme. Svůj stůl či komůrku taky úplně nepotřebuju.

Jsem nomád, kterému digitální věk umožnil hnát to rozmanité kreativní stádo tam, kde je zrovna zajímavá pastva.

Kterou fázi tvůrčího procesu máš nejraději?

Okamžik, kdy se objeví nápad a podaří se mu dát dostatečně srozumitelný tvar.

Který smysl zapojuješ při práci nejvíce?

Zrak, sluch a hmat slouží k percepci a přenosu do díla. Chuť je ovšem zcela zásadní generátor kreativity. Třeba nyní jede na víno. Nejdůležitější.

Potřebuješ se věcí dotýkat?

Nejsem zřejmě tolik taktilní bytost, moje tvorba je orientována více méně na myšlenky. Ale něčeho se určitě rád dotýkám. V přeneseném slova smyslu vnímám “dotýkání se” jako tělesnost. Tělesnost je mnohem širší pojem než dotýkání se a je pro mě zásadní. Skrze ni se člověk dotýká okolního světa mnoha způsoby. Vzduchu, když běží, překážky, kterou musí překonat, země, když se chce odrazit a musí dopadnout. Mám moc rád pohyb.

Rád uvádím do pohybu nejen sebe.

Jaké jsou tvé nejdůležitější pracovní nástroje?

Mozek, telefon a počítač.

Pardon, mozky, rád pracuju s mozky ostatních.

Jak propojuješ online a offline svět?

Objednávkami v eshopu. :) Vcelku přirozeně komunikuju online zejména s těmi, s nimiž se potkávám fyzicky. Netrpím úzkostí z toho, že žijeme do značné míry virtuální životy. Dokážu virtuální dimenzi opouštět bez pocitu, že mi něco uniká.

Kdy sáhneš po tužce a po papíru?

V Operu, kde je tužka i papír na dosah. Díky tomu si udržuje kontrolu nad vysoce převažující virtuální vrstvou existence. Bez toho bych byl více méně bot… Pak ještě na poště nebo na úřadě, je-li to nutné, ale to dělám s mnohem menším potěšením. Ty kolonky vesměs vyplňuju velmi ledabyle. Vnitřní odpor tak manifestuje můj nesouhlas.

Kdybys měl tu možnost, jakou jednu věc bys do našeho světa dokreslil a co bys z něj naopak vygumoval?

Jsem v tomto ohledu dost racionalisticky, stochasticky smýšlející člověk, takže mě v podobných úvahách brzdí vědomí, že tento svět se odehrává jako nejpravděpodobnější scénář, jemuž cokoliv dokreslovat, nebo z něj cokoliv gumovat, znamená ubírat mu na pravděpodobnosti. Ale OK, oprostím se od své obsese:

Dokreslil bych synapse a vygumoval pár kořenů mindráku.

Čím je pro tebe chyba?

Kámoš, který tě zaručeně upozorní, když špatně odbočíš. Když ho posadíš na místo spolujezdce a naučíš se ho vnímat, zaručeně tě dokáže dovést tam, kam chceš. Když se ho bojíš a budeš se mu vyhýbat, zřejmě se nikam nevydáš. Když ho budeš ignorovat, budeš vytrvale narážet do zdi.

Napsal bys vzkaz budoucím generacím na papír, nebo do počítače? A proč?

Já už takový napsal, vyšel nejprve na papíru a poté jako ebook. Jmenuje se No Future. Vidíte, jsem virtuálně fyzický nomád, ale když na to přijde, potřebuju mít tu knihu v ruce, abych měl lepší pocit z díla.

Věříš v sílu papíru? Kdyby měl papír vymizet ze světa, jak/čím bys ho nahradil?

Budu teď hodně diplomatický. Věřím – slovy Marshalla McLuhana – v sílu jakéhokoliv média. Papír svou roli v tomto smyslu odehrál během mnoha staletí, během nichž byl dominantním médiem ke sdílení slova. Papír byl nejmocnější zbraní i nejmocnějším lékem, záleží, k čemu jste ho chtěli použít.

Jeho role se radikálně změnila. Stává se dotykovým médiem, médiem, které mnoha lidem přináší upokojení v příliš dynamické době charakteristické pomíjivostí a proměnlivostí pixelů a bitů. Stává se médiem klidu a jistoty. Jeho staletí trvající roli už převzala digitální obrazovka, klávesnice a do budoucna to zřejmě budou ještě mnohem méně hmotná média. Papír nezmizí, jako médium klidu se k němu bude mnoho lidí stále vracet. 

Existuje nějaký kus papíru, který má pro tebe výjimečnou hodnotu?

Nevztahuju svůj sentiment tolik k hmotě, ale ano, pár takových je. Jsou na nich slova a obrazy, které hovoří o mně nebo ke mně.

Který papír tě v životě nejvíc rozčílil?

No ježiš, ale to nesouvisí s papírem, to souvisí s tím, co nese. Vršící se množství takových bylo vlastně iniciátorem toho, že jsem začal psát. Ovšem začal jsem digitálně, abych neznehodnocoval. :) Vzpomněl jsem si na jeden konkrétní. Před nějakými dvaceti lety jsem vezl babičku z nemocnice a zastavili jsme na místě pro invalidy, aby si mohla nakoupit na trhu v Kroměříži. Když jsme se vraceli k autu, stála u něj hlídka městské policie a vypisovala pokutu. Přítomnost těžce pohyblivé babičky nestačila, chtěli vidět kartičku. Když jsem pak napsal dopis městské policii, přišla mi tupá odpověď. To mě štve do teď, babi…

Co bys udělal s posledním kusem papíru, který by se ti dostal do rukou?

Vlaštovku.

Jak si uchováváš věci, které si chceš pamatovat?

Ponejvíc na vlastním, biologickém harddisku.

Sázím taky na digitální stopu a snažím se, aby až na mě po čase někde něco vykoukne, něco, na co už si nevzpomínám, abych pak nebyl nepříjemně překvapen a nemusel se vymlouvat na okolnosti. Abych se mohl maximálně usmát nad tím, jak to je při pohledu zpět naivní nebo nedomyšlené. Mám různé věci, které ze sentimentu uchovávám, ale po čase často zapomenu, k čemu se vztahují. Nicméně ano, na papíru je celá poetická sbírka a vlastně i ta kniha, vlastně více knih. Přispěl jsem do takové prognostické hříčky s názvem 2036 (2016), pak do knihy, která se jmenuje Orwell na steroidech (2020), no a v roce 2021 vyjde sborník textů na téma hybridních konfliktů a jejich podoby, kde mám text rozebírající problém dezinformací. A snad bude i pokračování No Future, samozřejmě i papírové.

Kdy je nula víc než jedna?

Mnohdy. Třeba v bilanci dluhů nejrůznějšího charakteru. Když tak často sleduju ten přebytečný trash, komunikační, informační, zábavní, myslím právě na to, že méně je mnohdy více. A vůbec, jedničky a nuly se nekontrolovaně hromadí a ve vazbě, která pohltila původní hodnotovou distinkci. Mnoha lidem to prokazatelně nedělá dobře. Budeme muset najít nějaké jiné vyjádření..

“Vytvořit nedokonalé něco je lepší, než dokonalé nic.” Co ty na to?

To je dobrý, pamatuju si a budu používat v příhodných okamžicích. Ale negeneralizoval bych. Ostatně to je jako s tou nulou a jedničkou. Někdy je prostě dokonalé nic lepší než neustávající spousta nedokonalého něčeho.

Máš nějaký zaručený tip na to, jak kreativitu udržet čerstvou?

To samozřejmě nemám. Já ani nevím, jestli mohu ručit v tomto ohledu sám za sebe, natož abych dával nějaké zaručené rady. Docela by mě zajímalo, jestli někdo dává zaručené rady na tuto otázku, to musí být leda nějaký vyšeptaný guru – kouč vytrvale odemykající peněženky naivních a zoufalých. Pardon za ten výlev, ale tahle sorta prodavačů dokonalého nic mi prostě vadí. Osobně zkouším kombinaci vystavování se impulsům, prolínání se světů, v nichž se člověk pohybuje, pohybu jako producenta euforie a drobného dirty pleasure. Nikomu to nedoporučuju, aby bylo jasno…

Může lidská tvořivost zachránit svět?

Neobejdeme se bez ní. Proč? Čtěte dál..

Tvořivost je……?

Když držíte v jedné ruce kámen, ve druhé ořech a pak vám to dojde.

Zkusme tu otázku přeformulovat: Je tvořivost? Zatím je, má nepřeberné množství forem a vyjádření. Digitální svět jí – zatím – umožňuje nabývat nových forem. Vidím to na synovi a jeho audiovizuální tvorbě. Je to nová dimenze, ve které se může projevit nadání, jež by v přísně fyzické realitě možná nenašlo ten správný manifest. Měli bychom si ale dávat pozor na to, abychom tvořivost vlivem subverzivní umělé inteligence neztratili, neomezili ji, aby nezakrněla. Protože tvořivost je ve své podstatě reprodukčním principem kultury i civilizace a v úplné podstatě rozvíjí lidský genom tak, aby si tento rod zachoval status “sapiens”. Z hlediska genetiky může tento status ztratit během několika generací. Takže hlavně ať je!

Projekt Papíroví lidé vyrostl z naší víry v kreativitu jako jednu z nejmocnějších lidských dovedností, z fascinace různorodostí pohledů na svět a z lásky k papíru, který má i přes svou proměnlivou roli v dnešním digitálním světě stále své pevné místo. Projekt Papíroví lidé přináší rozhovory s lidmi, kteří nás inspirují. Co je žene vpřed, motivuje, inspiruje, zažehává, nutí se zvednout, být aktivní – tvořit? Následujeme je za hranice jejich profesí, do míst, kde se všechny propojují, do lůna lidské kreativity. 

(Volně inspirováno rubrikou Respektu Politika v nás, inspirovanou rubrikou německého deníku Die Zeit. Za inspiraci děkujeme!)

Foto: Filip Šach

Baví vás Papírové lidé?
Nechte se inspirovat i ostatními díly.

Petr Babák + Johanna Nejedlová + Bob Kartous